Heavy Metal
UKÁZKA HEAVY METALU- http://www.youtube.com/watch?v=5B9FF8x70Jg!!! Heavy metal (zkráceně rovněž „metal“) je druh rockové hudby, který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech.Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide, "ze všech nespočetných forem rock and rollu, je heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích."
Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíc se téhle cesty, vnesli do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti či metaláci.
V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořili nové, extrémnější, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatím co ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru.
|
Charakteristické znaky
Jon Parels, kritik New York Times píše: „v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku—méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmenství a hrubé síle.“ V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje, Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky melotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntetizátory. V dnešní době se syntetizátory používají v stylech jako progressive metal, power metal a symphonic metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty.
Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatní roli. U hry na kytaru se často užívá tzv. „efekt-pedálu“ společně s elektronkovým zesilovačem, čím se vytvoří hutný, mocný, „těžký“ zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složité sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Sweeping (hraní brnkátkem), tapping (ťukání) a jiné pokročilé techniky, jsou hojně využívané hráči.
Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením „frontmana“ respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek „přátelské soupeření“. V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu „city dávaly jasně najevo“, čím se dosahuje autenticita projevu.Kritik Simon Frith tvrdí, že „tón hlasu“ metalového zpěváka má přednost před obsahem textu.Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metalliky, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, flegmatické ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem.
Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem. Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický „těžký“ zvuk. Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od „pedálového tónu“ (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. „lick“ (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisti někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. Někteří hudebníci hrající na tzv. „shred kytaře“, využívají sweeping (hraní brnkátkem) a tapping (ťukání). V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí „efekt pedálů“, které dodávají hudbě hutnější, těžší zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem.
Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti. Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby.Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. „cymbal choke“, která spočívá v utlumení činelů rukou.Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech. Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce.
Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – „zvukový masakr“, jak jej charakterizuje Deena Weinstein.Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o „smyslovém ekvivalentu války.“ Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: „Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku. Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: „především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se bavíme o jejich vlivu. To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol „vtáhnout posluchače do zvuku“ a poskytnout „injekci mladistvé živosti“. Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou „až na jedenáct“.